Sněhurka rostla a byla ze dne na den hezčí. Když měla sedm roků, byla krásná jako jasný den, o hodně krásnější, než sama královna.
Když se v tom čase královna ptala zrcadla, kdo je nejkrásnější na světě, odpovědělo: - Vy jste, paní královno, velmi pěkná paní, ale naše Sněhurečka je stokrát krásnější.
Takovouto odpověď královna nečekala. Od hněvu a závisti zežloutla a zezelenala. Od toho dne neměla pokoj ve dne v noci. Skutečnost, že už není nejkrásnější ženou na světě ji žrala neustále. Jednou si zavolala lovce a přikázala mu: - Odveď Sněhurku do hory, ať ji víckrát nevidím! Zabij ji tam a na důkaz, žes to vykonal, dones mi její srdce!
Lovec poslechl královnu a odvedl Sněhurku do hlubokého lesa. Ale na zabití krásného a nevinného děvčátka nenašel v sobě dost sil. - Uteč, ubohé děvče,- řekl Sněhurce a místo ní zabil mladou srnku, vyřízl jí srdce a ukázal ho královně.
Sněhurka dlouho bloudila po nekonečných horách. Když se začalo stmívat, došla na malou mýtinku, na které stál domeček.
Vešla dovnitř, protože si chtěla trochu odpočinout. V domečku bylo všechno maličké, ale čisťounké.V prostřed světničky stál malý stůl, u něho sedm maličkých židliček a v druhém pokoji stály malé postýlky. I těch bylo sedm. Z malých talířků se šířila vůně chutného jídla. Sněhurka ze všech sedmi talířků trošku ujedla, a potom si lehla do jedné z postýlek a hned usnula.
Když tma zhoustla, vrátili se majitelé domečku. Byli to malí trpaslíci, kteří v nedaleké hoře dolovali rudu. Sotva vešli dovnitř, viděli, že tu někdo byl a snad ještě je. Židličky nestály na svých obvyklých místech, z talířků někdo ujedl. Všech sedm trpaslíků vzalo do rukou lampičky a hledali pachatele. - Ach! - vzdychlo všech sedm najednou, když uviděli spící Sněhurku, - jak je to děvčátko krásné! Sněhurku nechali v klidu. Ten trpaslík, v jehož postýlce Sněhurka spala, spal této noci v postýlkách u svých kamarádů. U každého hodinku.
Jen co svitlo, Sněhurka vstala z postýlky, a když uviděla sedm trpaslíků, trochu se polekala. Ale trpaslíci k ní byli milí. Když jim Sněhurka řekla, jak se jmenuje a proč k nim zabloudila, všech sedm ji začalo přemlouvat: - Zůstaň u nás, Sněhurko, budeš nám uklízet, vařit, šít a můžeš u nás zůstat navždy.- Ano, - odpověděla Sněhurka, - zůstanu.
A od té doby se domeček přímo leskl čistotou. Sněhurka dělala všechny domácí práce, a trpaslíci si ji nedovedli vynachválit, jak je šikovná a jak je jim s ní dobře.
Královna se po čase opět odvážila podívat do svého čarovného zrcadla a zeptat se ho, kdo je nejkrásnější na světě. Sněhurka je mrtvá, pomyslela si při tom, určitě mi zrcadlo řekne, že jsem já nejkrásnější na světě. Ale zrcadlo takovou odpověď, jakou čekala, nedalo. Odpovědělo,: - Vy jste, paní královno, celkem pěkná paní, ale naše Sněhurka je stokrát krásnější. Žije si u trpaslíků, dobře se jí daří, její krása jak sto sluncí kol dokola září. - Sněhurka ještě žije! zasyčela královna, - ale dlouho už žít nebude!
Převlekla se za starou prodavačku a šla hledat domeček, v němž žije Sněhurka.
Když ho našla, přistoupila k okénku a nabízela Sněhurce, která ji nepoznala, šněrovačku. Sněhurka pozvala prodavačku dovnitř a vybrala si jednu ze šněrovaček.
Prodavačka byla velmi ochotná. Pomohla Sněhurce nejen při výběru šněrovačky, ale i při jejím oblečení. Stáhla ji přitom tak silně, že děvčátko ztratilo dech a spadlo jako mrtvé na zem. - Byla jsem a musím být nejkrásnější ženou na světě! - zasyčela královna a odešla pryč.
Když se vrátili trpaslíci domů, strašně se polekali. Sněhurka, kterou tu všichni měli rádi, ležela bez pohnutí na zemi. Shýbli se k ní a viděli, že má na sobě novou šněrovačku. Jejich bystrým očkám neušlo, že je šněrovačka příliš pevně utažená. Vzali nůžky a udělali: - cvak-cvak!- Jen co se šněrovačka rozletěla, Sněhurka začala dýchat a za chvilku i promluvila. - To nebyla žádná prodavačka, - řekli trpaslíci Sněhurce, když jim vypověděla, co se jí přihodilo. - To byla tvá zlá macecha. Už si dej pozor a nikoho dovnitř nepouštěj.
Ale Sněhurka pustila zlou královnu do domečku i podruhé. Když se totiž královna od zrcadla dověděla, že Sněhurka žije a že je stále nejkrásnější na světě, převlekla se hned za cizí ženu a hnala se jako vichr k domečku sedmi trpaslíků. Tentokrát nabízela Sněhurce, která ji zase nepoznala, hřeben. Tímto hřebenem ji hned začala česat. Hřeben byl namočený v jedu. Hned jak jím vnikla Sněhurce hlouběji do vlasů, jed začal působit. Sněhurka spadla na zem a nehýbala se.
Ach, ale jak se trpaslíci lekli, když viděli svou milovanou Sněhurku ležet jako mrtvou na zemi. Naštěstí však brzy objevili v Sněhurčiných vlasech jedovatý hřeben. Když ho vytáhli, Sněhurka začala dýchat a za chvilku otevřela oči. - To nebyla žádná stará žena.- vysvětlovali trpaslíci Sněhurce, když jim řekla, co se jí přihodilo, to byla tvá zlá macecha. Dej si pozor, neboť tě chce zabít!
- Zrcadélko, pověz mi, kdo je nejkrásnější na zemi?- ptala se zlá královna čarovného zrcadla, když se vrátila domů. A zrcadlo jí zase řeklo to, co už nechtěla víckrát slyšet: - Nejkrásnější je Sněhurka!
Královna znovu zuří a převlečená za starou selku uhání k domečku sedmi trpaslíků. Nabízí Sněhurce jablíčko, kterého jednu část napustila jedem. Sněhurka je tentokrát opatrná. Jablíčko odmítá. Když však vidí, že selka si z toho samého jablíčka půlku odkrojila a jí ji, vezme si druhou půlku, tu otrávenou a vloží do úst. Vzápětí padá mrtvá na zem. - A to je tvůj konec, - syčí královna,- byla jsem a budu nejkrásnější ženou na světě! Když se vrátili trpaslíci domů a našli ležet mrtvou Sněhurku na zemi, dlouho-předlouho hledali věc, která zapříčinila smrt děvčete. Nenašli nic a rozplakali se. Kdo je bude po návratu z práce vítat, kdo jim uvaří chutné jídlo, kdo jim pospravuje kabátky?
Mrtvou Sněhurku položili trpaslíci do skleněné rakve a vynesli na nedaleký kopeček. Sněhurka byla krásná i po smrti. Neplakali pro ni jen trpaslíci. Plakala i zvířátka a ani trpaslíci, ani zvířátka nemohli uvěřit, že Sněhurka, která vypadá v rakvi jako živá, je opravdu mrtvá.
Dlouho-předlouho ležela Sněhurka v skleněné rakvi a stále vypadala jako živá. Jednoho dne jel tudy kralevic a když Sněhurku uviděl, velice se mu líbila. Tak dlouho prosil trpaslíky, aby mu Sněhurku dali, dokud se nad ním neslitovali.
Kralevicovi služebníci nesli truhlu s mrtvou Sněhurkou dolů z kopce a jeden z nich zakopl o pařez. Truhla se jim hned vysmekla z rukou, víko odletělo a při dopadu na zem vyskočilo Sněhurce z hrdla otrávené jablíčko. Sněhurka otevřela oči, potom se zvedla a zeptala se: - Kde jsem? - U mě, - odpověděl kralevic a vyprávěl Sněhurce, co se s ní stalo. - Pojď se mnou, - dodal nakonec, - vezmu si tě za ženu.
Sněhurka svolila a vydala se s kralevicem na zámek. Na svatbu pozvali mnoho hostí, zblízka i zdáli. Nechyběli mezi nimi ani trpaslíci, ani zlá královna. Když ale královna uviděla, jak je Sněhurka ve svatebních šatech krásná, od zlosti a závisti úplně zošklivěla.